Tajemství hor: Její příběh

Romantický fantasy příběh v tištěné podobě si můžete také objednat přímo na těchto stránkách za 229 Kč včetně DPH + poštovné (stačí vyplnit kontaktní formulář- nezapomeňte uvést Vaší doručovací adresu a počet výtisků).

Kniha je určena dospívajícím čtenářkám, které v literatuře hledají napětí, fantasyprvky, špetku humoru a samozřejmě také romantiku.

         Jane Tylerová právě dospívá, když se do blízkosti skotského městečka, ve kterém žije se svým otcem, přistěhuje temný a velmi mocný netvor lačnící po smrti všech obyvatel podhorských usedlostí v okolí. Sedmnáctiletá Jane se musí vypořádat s dospíváním bez matky, která tragicky zahynula. Se svojí první láskou se setká za velmi podivných okolností. Zatímco její srdce splašeně bije pro jejího větrného ducha z lesa, usiluje o ni také její podmanivý spolužák. Rozhodne se Jane pro větrné dobrodružství nebo pro bezpečnou a známou náruč?

Neblahou shodou nešťastných rozhodnutí se Jane nakonec ocitne uvězněná přímo v sídle obávaného netvora, obklopená jeho bezduchými nohsledy. Je dost odvážná, aby se jí podařilo uprchnout a najít svoji lásku?

 Pro nedočkavé fanoušky fantasy literatury uvádím krátký úryvek:

"Věděla jsem, že musím jít směrem na východ, abych se dostala domů. Vyrazila jsem na cestu, ale začalo se rychle stmívat. Slunce rázem zapadlo za obzor a já věděla, že přijdu domů až za tmy – teď na podzim se stmívalo velmi brzy. Byla jsem ještě pěkně daleko od domova, když na les kolem mě padla úplná tma. Táta bude strachy šílet, až přijde domů a nenajde mě tam. Chtěla jsem si pospíšit, ale neviděla jsem dobře na cestu.  
Po pár minutách chůze se na obloze rozzářil měsíc a osvítil tak pískovou cestičku. Zrychlila jsem krok. Najednou mi všechno kolem přišlo známé. Tvary keřů i stromů mi byly povědomé. Už musím být blízko, pomyslela jsem si. Přesto jsem někde uvnitř pocítila ledový osten strachu.
Uslyšela jsem za sebou slabé praskání větví. A najednou jsem byla přímo ochromená strachem. Nemohla jsem se pohnout z místa. S hrůzou jsem si uvědomila, že přesně takhle vypadal les v mých nočních můrách.
Stejné stromy, stejné keře, stejná pěšina.
Srdce se mi rozbušilo jako o závod. Přesvědčila jsem své nohy, aby se znovu hýbaly. Běžela jsem. Utíkala jsem po lesní pěšině nejrychleji, jak jsem uměla. Přála jsem si, aby se stromy rozestoupily a já uviděla náš dům. Místo toho mi přišlo, že je les kolem mě pořád hustší a hustší.
Přesně jako v mých nedávných snech jsem periferně zahlédla něco tmavého rychle se pohybovat po mé levé straně. Myslela jsem, že mi srdce vyskočí z hrudi, jak zběsile najednou tlouklo. V krku jsem měla sucho a nemohla jsem popadnout dech. Nebyla jsem zvyklá dlouho utíkat. Musela jsem zpomalit a vydýchat se, jinak už neuběhnu ani krok. Nakonec mě tělo zradilo. Věděla jsem, že už musím zastavit. Točila se mi hlava z nedostatku kyslíku, píchalo mě v boku z dlouhého běhu.
Potřebovala jsem si na chvilku odpočinout. Snažila jsem se popadnout dech a nabrat síly k dalšímu běhu, když jsem podvědomě ucítila nebezpečí, blížící se ke mně zezadu. Chtěla jsem znovu utíkat, ale nohy jsem měla ztěžklé strachy. Držely mě proti mé vůli na místě. Srdce mi prudce tlouklo. Cítila jsem, jak mi rychle pulsuje krev po celém těle. Všimla jsem si, že se něco tmavého mihlo i mezi stromy přede mnou. Věděla jsem, co to je. A věděla jsem přesně, co mě čeká. Ale nechtěla jsem uvěřit, že by se moje noční můra mohla proměnit ve skutečnost.
Nikdy. Ne dnes. Ne teď.
Cítila jsem každým kouskem těla, že je to skutečnější než kdykoliv předtím. Zatočila se mi hlava a přestala jsem strachem dýchat, když se tmavé šmouhy pomalu plížily z lesa přímo ke mně. Byly tam. Stíny.
Přesně jako ve snu mě obklopily do kruhu. Znovu mě uvěznily v jejich černé pasti. Tentokrát to ale nebyl sen. Jejich obrysy se zdály až příliš skutečné. Chtěla jsem utéct, ale tělo mě neposlouchalo. Nemohla jsem se pohnout ani o píď. Všechnu svoji sílu a soustředění jsem vložila do snahy pohnout nohama. Ale nešlo to. Stála jsem pořád na stejném místě jako přimražená. Zvedla jsem hlavu. Doufala jsem, že najdu mezi Stíny skulinku, kterou bych jim mohla uniknout. Zlověstně se tyčily všude kolem mě. Černé rubáše z průsvitné látky připomínající pavučinu se vztyčenými kapucemi, ve kterých nebylo vůbec nic, jen tmavý stín, se vznášely kousek nad zemí okolo mě – mnohem děsivější, než mi připadaly ve snu.
Věděla jsem, že tohle je můj konec. Stály už tak blízko, že jsem na krku cítila chlad, který z nich sálal. Najednou mě v zádech a na rameni bolestivě zamrazilo. Otočila jsem se a uviděla jsem jednoho z nich, jak se mě dotkl svojí stínovou rukou v černém plášti.
Věděla jsem, co bude následovat. Neměla jsem už sebemenší šanci utéct. Nemohla jsem se ani probudit.
Propadla jsem zoufalství a bezmoci. Třásla jsem se zimou. Nemusela jsem se dívat k nohám, abych zjistila, proč mě najednou tak zebou. Ta noční můra se mi zdála tolikrát, že jsem přesně věděla, co se děje. Jako když se díváte na film už po sté a přesně víte, co se kdy stane. Jenže tohle nebyl žádný film. Všechno bylo až bolestně reálné.
Ledové vrstvy mě postupně obepínaly výš a výš. Chtěla jsem křičet o pomoc, ale nemohla jsem oddělit své rty od sebe. Nebyla jsem schopná ze sebe vydat ani hlásku. Začala jsem se smiřovat s tím, že tohle jsou poslední okamžiky mého života. Čím výš se led dostával, tím víc jsem si přála, abych se mohla probudit. Jenže mi došlo, že se tentokrát neprobudím.
Vzpomněla jsem si na tátu, na Deacona a na holky. Kdybych jen tušila, že s nimi budu už jen tak krátce, všechno bych změnila. Nenáviděla jsem sama sebe za to, jak jsem se k nim poslední dobu sobecky chovala. Zoufale jsem toužila vzít všechno zpět a začít znovu.
Led už jsem měla i na prsou. Začala jsem se dusit a lapat po dechu. Blížil se konec.
Chtěla jsem myslet na něco hezkého. Chtěla jsem, aby moje poslední myšlenka byla nádherná, jedinečná. Přivřela jsem oči, a ledu, který mi obepínal už i krk, jsem se přestala bránit. Přestala jsem dýchat. Věděla jsem, že svůj boj nemám šanci vyhrát.
Před mýma zavřenýma očima se objevil on.
Můj větrný přelud. Už dlouho jsem neviděla jeho nádherné oči tak blízko, jako teď. Celou svojí duší jsem se ponořila do jeho hlubokých modrých očí, které jsem si vysnila přímo před sebou.
Najednou už jsem necítila žádnou pálivou, chladnou bolest. Necítila jsem vůbec nic. Začala jsem se vznášet. Poznala jsem, že jsem se odlepila od země a letěla vysoko, vysoko na oblohu. Celkem jistě jsem poznala, že tohle je můj konec.
"

 

Kontakt

Cathy Clamshell +420 720 107 480 info@cathyclamshell.cz